NĚCO, NEJEN Z DALEKÉ HISTORIE …

Dejte si panáka, kdo je ještě kuřák cigáro a je čas vyzkoušet, jestli je tu místo na malý monolog:
Inu, jsem stár jak superstár a věřte, že pár stovek tisíců kiláků mám jako řidič ujetejch na motorkách a s auty nemluvě.  V roce 1964 jsem získal první "řidičák" a začínal jsem na "pařezu", což byl pro nás kluky super stroj, neb v závěsu za autobusem jel až 60 km/h. V tý době byla motorka v podstatě jedinej dostupnej dopravní prostředek a bylo jich všude mraky. U každý fabriky na parkovištích stály stovky motek a pár plechovek. A už tehdy byli policajti ... teda veřejná bezpečnost. Tenkrát ještě jezdili převážně na pérácích 250 (takzvaní okrskáři) a občas i na 350 dopraváci. Tak jako dnes existovala dopravní elita, tehdy na Jawách 500 OHC (s velkými bubny). Měli daleko největší respekt, protože tehdejší vozový park zahrnoval auta z let 20tých - 30tých, počínaje Aerovkami, Pragovkami, Tatrovkami, ... mezi tím se motaly válečné KDF, Steyery, Mercedesy z dob gestapa, relikvie 2. světové války v podobě spojeneckých Jeepů, Studebakerů, Chryslerů ... ale taky poválečných Tudorů, Sedanů.  Volha a Tatra 603 byl luxus horních tisíc. Tu samozřejmě VB nestavěla.

Ale na druhé straně - jako úspěšná a oficiální metoda při dopravní nekázni byla domluva. A někdy pokuta za 5, maximálně 10 korun československých. Provoz byl mimo hlavní město mírný a tak si minulí poliši rádi popovídali. Na všechno byl čas. Na to, abychom se naučili jezdit a občas se někde ve štěrku vyváleli. Jo to černé, v létě tekuté  posypané štěrkem!  Mně ho drhla sestra v nemocnici v Brandejse rejžákem, až jsem si poplakal. Naštěstí to uměla a tak mám pozadí bez stopy zadřeného asfaltu.
S přibývající praxí a za peníze z letních brigád jsem se dopracoval přes 150 Jawu ČZ, 250ku k 350 pérákovi ...který jsem vytunil tak, že by mě dneska u STK hnali řetězem. Tehdy STK nebyly a v podstatě to bylo všem jedno. Motorky řvaly vykuchanejma rybinama (později doutníkama), což byly druhy výfuků. Kdo neměl rychlopal a hrazdu nebyl IN. A protože Jawy byly mezi sebou kompatibilní, nebyl problém na 350 péráka napasovat předek s vidlicemi z kývačky a vznikl kočkopes s neuvěřitelnými jízdními vlastnostmi. V zatáčce se jawka vlnila jako had, krátké zadní a dlouhé přední tlumiče v kombinaci s různě velkými koly,  přinášely i na suchu překvapující chvíle. Nejdřív prostovlasí,.. teprve později s kokosem na hlavě, jsme začali koukat i na modernizující se policajty s novou a rychlejší technikou.

Nastala doba mlíkařů ... tedy modrých aut s bílým pruhem. Občas na motorkách, ale už většinou v autech. Mosvič byl základ, doplněný Volhama. Ve vybavení VB se objevily trubičky...a dejchali jsme. Platili pokuty a postupně jsme jezdili z venkovských tancovaček střízlivější nebo polními cestami. Už tehdá jsme po nich policajtům ujížděli. K vybavení našich motek přibyl vypínač žárovky nad SPZetkou. Při jedné večerní kontrole, kdy jsem nestačil ujet, jsem byl po několika pivech poněkud drzý a místo pokuty jsem dostal slušnej pohlavek. Policajt mě nechal vyšroubovat ventilky a ty mi zahodil do pole. A kdo zná Poděbradsko... tak ví, jak je daleká cesta s vypuštěnou motorkou z Pískové Lhoty ke hřbitovu u Poděbrad. Tam byla benzinová pumpa s kompresorem. Moje jezdecká puberta skončila bouračkou v bočním střetu s fordkou Cortinou, pobytem v nemocnici v Městci Králové a půl roku nato - modrou knížkou nevojáka.

Nádherná léta mládí ukončili v roce 1968 Rusáci a dorazila normalizace. Z docela normálních policajtů se stali hajzlové, vyjma snad těch dopravních. Pokuty se navýšily, provoz na silnicích taky. Party motorkářů se rozpadaly, jak se jednotlivci ženili ,.. plodili děti, spláceli novomanželské půjčky a v převážné většině mizeli v plechovkách. Jen ti nejzarytější si vedle aut drželi motorky jako vzpomínku na mládí a v podstatě počátkem 80tých let jsme byli na vymření. Tu a tam sice byla nějaká motka vidět, ale pak už nás bylo tak málo, že jsme se začali zdravit.
I policajti, mimo hradního doprovodu, během těch 80tých let přesedli do škodovek a motorky prostě mizely. Nebýt 89týho, asi bychom se na ně chodili dívat do technickýho muzea.

Ale ne... Otevřely se hranice a začaly se dovážet kapitalistické vraky aut ale i motorek. Vím o čem mluvím, v roce 1990 jsem jich ze Švajcu přivezl dobrou stovku. Na řadě z nich někteří z vás jezdili a možná jezdí dodnes. Nádherná doba. VB zanikla a Policie ČR se rodila. Na silnicích si dělal každý co chtěl...
A byli první mrtví v našich řadách (na silnicích - ne při mrtvicích z podnikání ). Skončila ohleduplnost a z nádherné volnosti nastal boj o přežití. Všichni jsme vyměnili historické Jawy a ČZ za hujdy, fejzry, súzi, kawy, ale abych se nedotkl některých i bávoše (brambory), italky, hádéčka a všechno možné. Motky už nebyly pouhé motky a došlo k dělení druhů... na silnice, superbiky, endura, naháče, čopry ... a motkaři na začínající mlaďoše a znovuzačínající fotry. A především jsme si rozšířili slovník o hlášku "ukaž kozy", R1 pičo ...  A z téměř neexistující základny se vynořily holky na motkách. A co víc ... nejenom, že pěkný, ale i dobře jezdící - jak za řidítky, tak jako batůžky - (rovněž jazykový novotvar).

Kouknul jsem se tehdy do občanky a zjistil, že je padesátka na krku. Co se životem v padesáti ??? LIVE TO RIDE - RIDE TO LIVE…  A přistál mi doma rejžový čopřík. Kawa EN 400.  A už to vypadalo, že s ní vydržím do smrti... volně flákající se krajinou a v podstatě na okraji zájmu PČR. Občas mě zastavili, ale spíš aby si motku prohlídli... Pokutu jsem za 12 let s ní nezaplatil. Hezký, ... ale trochu nuda.
Opět jsem koukl do kalendáře mýho života a ejhle šedesátka na krku. Nějak se to všechno kolem zrychlilo. Nedá se nic dělat ... řekl jsem si a zakoupil SUZUKI GSR 600. Rychle jsem najezdil prvních 1000km, zjistil, že jsem se technicky ocitl v 21. století a ocenil, že ta nová motka umí víc než já. A na druhý straně je odměnou za léta dřiny na všech možnejch starejch mašinách, je první, která skutečně brzdí, padá do zatáček sama, akceleruje ... no co, prostě radost.

A co poliši? To si takhle jedu opět krajinou po první tisícové prohlídce, teda obcí a koho nevidím před sebou.  Policii ve staré Oktávce. Říkám si: "Obec, oni 50 já 50... s tím nemám problém." Zálibně se dívám jak se blíží konec obce ... Očekávám, že se rozjedou, alespoň na těch 90 kiláků. A vono nic. Asi se rozhodli, že mě budou "pomáhat a chránit". A tak jsem je předjel, abych do nich náhodou nevrazil. A jasně, že jsem za to trochu zatáhl. Položil to do zatáčky a kochal jsem se. Ale co to, ve zpětném zrcátku se mí pomocníci a ochránci nevzdalovali. A tak jsem si vzpomněl na mládí, starýmu mravokárci ruplo v bedně, odřadil za tři a pod plným plynem došel až k 6tce - na tachometru nádhernejch digitálních 240 km/h.  A ... po více než 40ti letech jsem jim zase ujel. (Naštěstí jsem měl ještě zelenou převozku,  omotanou průhlednou samolepicí páskou a ze dvou metrů nečitelnou.)
Jako kretén jsem prolítl osadou, aby mě nedojeli a jak se dalo, tak jsem zmizel z hlavní. Srdce bušilo, nohy i ruce se klepaly.
A je čas na pointu. Ještě, že mě nepronásledovali policajti s něčím rychlejším. Nejspíš bych to, stařík nerozuma, nevzdal ...
A  dneska?

Zbyla by tam po mně jen deska ....

*2012