S VĚTREM VE VLASECH ...
Život přináší změny. U mne často. Po mnoha kilometrech za řidítky motorek se mi zase zastesklo po volantu. Asi to moc nepatří do motobloku, ale přece jen to má něco společného. Před dvěma roky jsem prodal velké SUV, které mi už nepřinášelo ani užitek a ani radost.
Za život jsem vystřídal něco přes čtyřicet automobilů všech značek. Začínal jsem s Tatrou 57 zvanou „žehlička“ na které jsem se učil nejenom jezdit, ale stal jsem i docela zručným mechanikem.
Koupě a prodej aut bývalo kdysi potěšení . Většinou jsem prodával svá auta v lepším stavu, než jsem je koupil. A to přinášelo i finanční užitek a možnost vybírat si z nevelké nabídky tehdejšího trhu ojetin.
Přes „spartaka“ a „pabědu“ nebo válečné generálské auto Chrysler Plymouth P6 v barvě khaki a spotřebou přes dvacet litrů jsem se posunul až k téměř nové Škoda 1000MB, škodolibě nazývané „1000 Malých Bolestí“. Ve skutečnosti mimo běžné údržby jsem se škodovkou neměl žádné problémy.
Ty přišly až s výhodným nákupem Tatra T600 Tatraplán. Jako bývalé služební vozidlo mělo nalítáno několik set tisíc kilometrů. To se podepsalo jak na karosérii, tak na motoru. Po roce oprav a shánění, tehdy na konci šedesátých let ještě existujících i nových dílů, jsem za pomoci tatrováckých kamarádů měl doma v podstatě luxusní vůz s novým lakem, interiérem a téměř generálkovaným motorem. Velmi dobré jízdní vlastnosti spojené s torzním pérováním a hřebenové řízení byla přednost oproti autům té doby. Slušný výkon motoru umožňoval rychlé a pohodlné cestování. Dokonce i po dálnicích v NDR až na Rujánu.
Počátkem let sedmdesátých se naskytla možnost koupit parádní, krémově bílý Mercedes Benz 220 SE Automatic, zvaný „křídlák“. Původní majitel byl rakušák, který ho v roce 1968 věnoval tehdy známému pražskému gynekologovi. Ten si ho užíval do doby, kdy do nemocnice dorazil nový a prověřený ředitel. Vlastnil Wartburga a nemohl se smířit s tím, že jeho podřízený má evidentně o dost luxusnější káru.
A proto byl „méďa“ na prodej. Navíc by byl určitě dražší, kdyby neměl podivnou závadu. Zhruba po padesáti kilometrech zhasnul a dokud majitel nevykouřil cigaretu odmítal pokračovat v cestě. Šestiválec se vstřikováním a automatickou převodovkou byl pro mechaniky náročný a se závadou, která se samozřejmě v servisu nechtěla projevit, k vyřešení problému nedošlo. Český kutil přijde na vše a tak jsem po čase objevil u levého zadního kola rotační čerpadlo, které se občas netočilo. Celkem snadná výměna uhlíků za upravené z mixéru ETA závadu natrvalo odstranilo a „křídlák“ sloužil až do svého prodeje.
Následovaly další auta všech možných značek, mezi nimi i Mercedes Benz 200, benzínový dvoulitr zvaný „kraťas“. Po pěti letech nenáročného provozu s plným servisem u afilace podniku Ligna v Německu jsem ho koupil s necelými stopadesáti tisíci kilometry v nádherném stavu. Po velkém servisu, kde bylo vyměněno, co se dalo. Brzdy, výfuk a dokonce i nové pneumatiky. Majitel, řidič podniku Ligna, si to chystal pro sebe a ojetého „medvěda“ si výhodně koupil. Po půl roce se mu vdávala dcera a naskytla se mu koupě bytu, coby svatební dar. A vše spěchalo. Potřeboval peníze do dvou dnů. A tak jsem se stal novým majitelem Mercedesa v barvě „horizont blau“. Po několik letech zcela bezproblémového užívání byl prodán se slušným ziskem.
A tak jsem dál střídal různé ojetiny všech značek až přišlo období „nafťáků“. Za kupony na topnou naftu (která se nelišila od automobilové) se kupoval litr za devadesát haléřů a od šoférů náklaďáku i za padesátník. Tehdy jsem se odnaučil chodit. Z Německa jsem dovezl dieselový VW Golf. Byl modrý a dobrý! Vydržel mi čtyři roky a díky minimálním nákladům na údržbu i palivo jsem s ním ujel téměř sto tisíc kilometrů. Jezdil jsem s ním za pět litrů, tedy náklady za naftu něco kolem čtyřech korun na sto kilometrů. Krabička cigaret Sparta stála osm. Jo, to je opravdu historie. A diesely mě pak provázely od devadesátých let až donedávna. Sloužily především k pracovním povinnostem a byly v provedení kombi.
S odchodem do důchodu jsem zatoužil po změně. Dlouhou dobu jsem začal pokukoval po kabrioletech a roadsterech. Pro mé současné cestování bylo zbytečné používat SUV. A tak po téměř roce obhlížení BMW Z3 a později Mercedesů SLK bylo rozhodnuto. Natrefil jsem na ten správný kousek! Přes jeho stáří, po dvou majitelkách a s ujetými necelými sto tisíci kilometry jsem zaparkoval Mercedes-Benz SLK 230K doma.
Udržovaný, zachovalý, no prostě krásný. Za dva roky, co s ním jezdím doma i po Evropě, si užívám potěšení s elektrohydraulickým stahovaním střechy. S rozumnou spotřebou, která se po ujetí zhruba dvaceti tisíc kilometrů pohybuje okolo devíti a půl litru benzínu a při zatím bezproblémovém provozu si prostě s manželkou užíváme každého slunného dne. A jak se říká: "Vo tom to je!"
Při jízdě se staženou plechovou střechou v kufru jsem si konečně splnil přání jezdit s větrem ve vlasech. Stihl jsem to. Sice prošedivělé, ale ještě nějaké vlasy mám.
*2013