PŘES HORY K MOŘI A ZPĚT . . .
Za okny je podzim, občas sprchne a tak je čas vzpomínat, jak bylo v létě. Na přelomu června a července (29.6. - 6.7. 2010) jsme se s batůžkem po krátké přípravě rozhodli vyrazit na jih. Už ráno slibovalo pěkné počasí, všechny tři kufry vrchovatě zabaleny, BMW R1150RT po servisní prohlídce v sedmdesáti tisících km, obuté nové pneu Metzeler Z6 Interact, na kterých jsem odjel nějakých pět set kiláků. Abych vyzkoušel, že vše funguje jak má. Funguje! Poslední kontrola dokladů, kreditních karet, zapnutí GPS, náhradní klíč pro jistotu u batůžka a je to tady. Vyrážíme!
Kousek po D5, pak přes Zdice do Příbrami a dál až do Železné Rudy.
Kde jsou doby sevřeného žaludku při přechodu státní hranice. Míjíme opuštěné hraniční budovy a po nádherném asfaltu pokračujeme k Pasovu. Úterní provoz je v normálu a přes Bad Ischl míříme do Zell am See. Cílem dnešního dne je Fusch an der Großglocknerstraße. Penzion i majitelku dobře známe, cenu taky, 27 Euro za osobu a noc včetně snídaně. Motorku parkujeme v otevřené garáži a vyrážíme na večeři. Najeto něco přes 500km a díky RT bez zjevné únavy.
Ráno opět slunečno a na to, že jsme na úpatí hor je příjemně teplo. Vyjíždíme a za pár minut jsme u vjezdové brány GG – Großglockner. Po roce opět stoupáme širokými zatáčkami vzhůru a můžu srovnávat. Vloni jsem tu byl se Suzuki GSR 600. Svižný lehký naháč, vyžadující neustálé řazení oproti dvouválcovému boxeru, kde se krouťák blíží ke 100Nm a samotná motorka má zhruba 300 kg. S posádkou a bagáží něco přes 500 kg. Je až neuvěřitelné, jak si s tím RT poradí. Na místě neohrabaný a těžký ingot se při jízdě stává snadno a příjemně ovladatelnou motkou s vynikajícím pohodlím pro oba.
Blížíme se k vrcholu GG silnice, dáváme přednost svišťům, co si v klidu přecházejí přes vozovku. Přejíždíme odbočku do Itálie, abychom si mohli dát vynikající štrůdl s vanilkovou polevou v restauraci na vyhlídce Franze Josefa. Pak zpět a vzhůru dolů – přes Plöckenpass do Itálie.
Začíná pěkné vedro. Teplota se zvolna přibližuje k třicítce a v Pádské nížině je už na 36 stupních Celsia. Přes Udine a kolem řeky Piavy směřujeme na Grado. Je podvečer, máme za sebou skoro 300 km, když se ubytováváme v kempu nedaleko Grada. Nic moc ubytování ve velkém obytném voze za 20E bez snídaně. Ale hledat v tom vedru něco dalšího bylo už nepříjemné. Fungující sprcha, satelitní TV, lednička a čistý tříprostorový interiér nás nakonec mile překvapil. Přímo v kempu je prodejna s potravinami a tak koukáme na západ slunce přes láhev červeného vína.
Za ranního kuropění vyjíždíme do nedalekého letoviska Eraclea Mare, kde jsme byli zhruba před dvaceti lety. Po krátkém výběru se ubytujeme v pěkném hotýlku ELISA. Čistý, prostorný a nedaleko moře. Sice 46E za osobu nic levného, ale vzhledem ke službám a plné sezóně odpovídající. V ceně je samozřejmě bohatá snídaně, sladkovodní bazén a lehátka se slunečníky na pláži.
Je rozhodnuto. Strávíme tu tři noci! Koupání, procházky po pláži, večerní návštěvy restaurací a pizzerií – to se batůžce velice líbí. A přiznávám, že mně také.
Bylo to příjemné a uteklo to jako voda. Jo, voda 26 stupňů Celsia a vzduch o deset víc. Ještě, že pokoj měl klimatizaci. Po celou dobu nebe bez mráčku a je tu nedělní ráno.
Hned po snídani, ještě v příjemném ranním chládku vyrážíme na cestu. Přes Treviso a Trento zpět k horám. Mimo dálnice. Je čas dovolených a celá Itálie je v pohybu. Jedni jedou k moři, druzí do hor. Od Trenta se auta pohybují krokem, či spíše přískoky. Jedeme prostředkem za italskými motocyklisty a setkáváme se s neuvěřitelnou ohleduplností italských plechovkářů. Nechávají nám dostatečný prostor k předjíždění, před světelnými křižovatkami místo, které se ihned zaplňuje až dvaceti motorkami. Nikdo netroubí, nikdo si nestěžuje. Vědí, že kdybychom jeli v autech, bylo by nás tam mnohem víc stojících.
Konečně hory. Projíždíme Passo del Tonale k Passo Gavia. Na Gaviu potkáváme otáčející se náklaďák v úzké zatáčce. Řidič se domníval, že projede. Neprojel, protože podjezdy v zatáčkách jsou nižší než jeho korba. Bude to mít asi drahé, protože je to za asistence policie. V úzké části zatáček Via Plagheira potkáváme němce s Audi Q6. Zastavuji a málem o sebe škrtáme zrcátky. Stačilo, aby zastavil o chvilku dříve a minuli jsme se bez problémů.
Pokračujeme do Bormia. Projíždím úzkými uličkami starého města a vyjíždím na sluncem ozářenou stráň. Tam je penzion EIRA. Máme za sebou zhruba 400km. Trochu ty zatáčky cítím v zápěstí. Malý, ale útulný pokojík, celý v přírodním dřevě a za 28E za osobu – samozřejmě se snídaní. Jak už nápis hlásal – Pizzeria Restorante – nabízel pizzu, zatím tu nejlepší, co jsme v Itálii měli. Bylo to vidět v množství aut, které přijížděly pro pizzy přes ulici v krabicích. Kdo by se v neděli obtěžoval s vařením. Navečer dorazila parta Slovinců, kteří byli na 10. Srazu BMW v Garmisch Partenkirchenu. Přijeli od Švýcarska z Livigna a chystali se stejně jako my na průjezd přes Passo dello Stelvio. Bylo o čem povídat a zapíjet to docela chutným pivem.
Posnídali jsme a vyjíždíme chvíli po Slovincích. Nespěcháme, počasí slibuje opět slunečný den, který bude ve vysokých alpských horách snesitelný. Klesáme zpět do Bormia, abychom po chvíli stoupali k vrcholům hor. Jedeme kolem malé vodní elektrárny, kterou pohání prudce padající voda z nedalekého vodopádu. Ze strany od Bormia je výjezd poměrně klidný, zatáčky jsou volnější a část stoupání je po dlouhé rovině. A jsme nahoře. Na ceduli je 2760 m n.m. Zastavujeme a fotíme. Domy kolem silnice, švýcarský hrádek, vyhlídku Tibet … a hlavně proslavené zatáčky klesající hluboko do údolí. Sledujeme, jak dvojice na motorce o pár stovek stovek metrů níž padá v pravotočivé zatáčce. Řidič si málo nadjel a zavadil o beton na kraji. Obešlo se to bez zranění a kolemjedoucí mu pomáhají postavit motorku. Za chvíli už pokračují k nám vzhůru z druhé strany.
Levotočivé zatáčky se projíždějí bez problémů. Horší jsou pravotočivé. Je nutné sledovat provoz v protisměru, což je někdy téměř nemožné, protože zatáčky jsou tak ostré, že silnici pod ní není vidět. Chce si to hodně nadjet a dotáčet ji co nejblíže u pravého okraje. Ale pozor, tam jsou ty vyvýšené betony.
A už v tom jedeme i my. Naštěstí to vychází tak, že máme většinou štěstí a potkáváme jen motorky a malá auta. Předjíždějí nás cyklisté. V tom čem jedou, budou při pádu sedřený až na kost. Docházím k přesvědčení, že motocyklisté jsou na tom výrazně líp. Jen do chvíle, kdy v zatáčce potkáváme místní autobus. Stojím na brzdách a čumím. Řidič je frajer. V zatáčce je autobus od kraje ke kraji a nezbývá tam ani milimetr. Cyklista to asi naštěstí stihnul. Bok míjejícího autobusu není od krve.
Konečně jsme dole. Nádherný zážitek s pěknou dávkou adrenalinu. Pokračujeme do Merana, San Leonarda a dál k Brenneru. Průsmykem vedle dálnice vjíždíme opět do Rakouska. Přes Ellbögen a Ampas se vyhýbáme Innsbrucku nad kterým je první bouřka. U Zillertalu chytáme pár kapek. Za plexi a kapotáží RT zůstáváme v suchu. Krátký průjezd Německem, kousek nad Berchtgesgadenem a jsme opět v Rakousku. Tankuji, protože v Rakousku je benzín za 1,12E oproti 1,35 v Německu. Ne, že bych z toho zbohatl, ale když si můžu vybrat… Začíná pršet. Až do Salzburgu se střídají přeháňky s lijáky. Ten největší přečkáváme pod zastřešenou benzinovou pumpou. Káva, cigaretka, ale přece nejsme z cukru. S naším „autobusem“ a textilem od Revitu se přece nebudeme schovávat. Projíždíme Mozartovým městem a chceme jet do Bad Ischl. Jenomže černé mraky s blesky před námi nevěstí nic dobrého. Už začíná zatékat i do báwa a kolena a ramena zvenku moknou. Batůžek je za mnou téměř v suchu. Dokud jedu kolem osmdesátky, tak to jde. Ale už přestávám vidět, zpomaluji a první potůčky vody se objevují i na přístrojovce. Holt, do vody patří loď nebo ponorka. Oblečení ale vodu zadržuje. Uvnitř jsme stále v suchu! U Mondsee to vzdávám a mířím k první odbočce vedoucí k ubytování. Penzion Pichler je pro dnešek naše konečná. Majitelka nám ukazuje pokoj s výhledem na vzdálené jezero. Bereme to – je to za tradičních 26 Euro se snídaní. Když vybaluji kufry, přestává pršet.
Večer koukáme na televizi, kde jsou záběry z Bad Ischl. Průtrž mračen zalila okolí i některé domy. Hasiči čerpají vodu ze sklepů, silnice je pod vodou. Motorka je po 400 kilometrech v suchu a my také. Usínáme v obrovském selském pokoji. Zítra bude zase úterý.
Opět ráno, snídaně, balení kufrů. Oblečení je suché. A venku ani stopa po včerejší slotě. Slunce na modré obloze. Jedeme na sever. Za Obernbergem přejíždíme řeku Inn a jsme v Německu. Přes Regenburg na Folmavu a dál už jen rovné silnice a klidný provoz. Občas pociťuji lehké klepání helmou do helmy. Spolujezdkyně mi usíná.
A pak už jsme po necelých 500 km doma. Celkem ujeto 2260 km. Shrnuto, motorka šlapala jak hodinky, v podstatě jsme neměli žádnou krizovku, batůžka to přežila v pohodě, což znamená:
DALŠÍ CESTA JE PŘED NÁMI!
FOTKY Z CESTY
*2010