ZA HORY, ZA LESY ...

Krátce nato, co jsme se narodili, naučili se chodit a o něco později i jezdit nás to táhlo ven. Cestovatelsví máme všichni více či méně v krvi a není náhodou, že právě v Čechách bylo trampování, turistika a čundrování víc než v oblibě.  V letech minulých to bylo povětšinou po vlastech českých a státech nám povinně spřátelených. Jezdilo se vším. Stopem, štěchovickým expresem, na kole a později i za řidítky motorek a volanty automobilů. Poznávali jsme jak to vypadá dál, než na dohled z oken našich domovů. Nejdřív na kole. Nejinak i já. A tak činím výjimku a zařadím kolo do mého mototbloku.

Prvním mým velkým zážitkem byla už ve čtrnácti cesta na kole z Prahy do míst mých prázdninových pobytů - do Jižních Čech.  Psal se rok 1963, byl nádherný konec května. Ve sklepě stál favorit s "berany" (taková ta zakroucená řidítka) a po předešlých pražských cyklistických výletech z Vinohrad do Strašnic, Hostivaře, Hrdlořez, Počernic  a dalších okrajů tehdy ještě hlavním městem nepoznamenaných lokalit. Připadalo nám to jako výpravy Emila Holuba a na nezbytném nosiči byla přivázána svačina od mámy, abychom náhodou po cestě neumřeli hladem. Jo a na rámu nechyběla plastová láhev s vodou a v kapse šumáky. Jezdili jsme kolem Botiče a prozkoumávali oblast, kde je dnes Hostivařská přehrada, lemovaná paneláky Jižního města. Tehdy to byla opuštěná krajina, občas nějaký statek nebo zahradnictví.  Všechno už bylo prozkoumáno a tak jsem se koncem května rozhodl vydat se do dálek... tam dolů ... na jih. A jako dítko neposedné jsem ukul plán.

Škola byla povětšinou nuda a v těch voňavých jarních dnech neodolatelně připomínající čas blížících se prázdnin jsem v pondělí místo do školy vyrazil za...   Nikomu jsem nic nesdělil v bláhové naději, že když ráno vyjedu, tak se přece do večera vrátím. Vytáhl jsem kolo ze sklepa a s několika kačkama v kapse jsem vyjel. Jak snadné. Obzvlášť, když cesta hned na počátku vedla dolů do Vršovic. Kolem Edenu, přes první a vůbec ne poslední kopec. Bohdalcem to začalo, přes Krč, do kopců před Poříčím nad Sázavou a Benešovem nemluvě. Mladý trénovaný organizmus to kupodivu zvládal docela úspěšně. Pravda, starý, dlážděný votický kopec byl už docela slušný nářez a navrchlu jsme už jeli dva. Já a vlk. Toho jsem propocenej "naložil" někde před českou sibiří.

Slunce svítilo a sice už opálená kůže dostávala čím dál víc odstín rudých bratrů nádherně vymalovaných v knihách Karla Maye. Čas plynul, ale  nečinil mi starosti. Náramkové hodinky jsem nenosil a i kdyby, tak čas v tý době neměl žádnou cenu. Zkrátím to ... dál to už bylo jen utrpení. Přes Chotoviny, Rzavou, Tábor do Soběslavi ... ke strejdovi a tetě. Skoro 120 km a byl podvečer.

S posledními silami jsem málem upadl a dobelhal se k sestře mýho otce - tedy k tetě. Ta když mě uviděla - vypadal jsem jak vracející se legionář z Vladivostoku - spráskla ruce a utřela slzu. Dodnes nevím, jestli to byla slza soucitu nad tím, jak jsem vypadal nebo dojetí, že mne už měsíc před začínajícími prázdninami vidí. Něco jsem zablábolil, že za chvíli musím jet domů...  Ale to byla jen chabá výmluva na úrovni duševně postiženého adolescenta. Říkám duševně, protože tělesná postižení se opravdu nedala zakrýt.  Dostal jsem napít, najíst a jak jsem byl uložen k spánku, to si už opravdu nepamatuji.

Strýc došel k sousedům, co měli telefon, neboť tam byla požární zbrojnice  a zavolal mým rodičům. Strýc byl rozvážný člověk a jako mašinfýra na páře (strojvedoucí parní lokomotivy) si musel umět přece se vším a vždycky poradit.

Nevím, jak se mu to podařilo, ale po mém úterním návratu domů, jak jinak než vlakem, jsem nebyl ani potrestán.  A otec tu mou neúčast ve škole sice proti svému svědomí, přece jenom písemně v žákajdě omluvil a mé spáleniny to při mém středečním návratu do školy přesvědčivě potvrdily.

Kolo zůstalo v jižních Čechách připravené k dalším výpravám a do Prahy se nikdy nevrátilo. Nezadržitelně se blížila éra motorů...

Ale to už je jiný příběh.

*2011