ŠESTI STÁTY EVROPY
Na Medarda se počasí nevydařilo. A nejen na něj. Už týden po celé Evropě prší a výhled nic moc. Konečně středa 15. června vypadá nadějně. Vše sbaleno podle tradičního seznamu. Po zkušenostech z minulých cest stále redukuji seznam „nepotřebných“ věcí na úkor těch potřebných, co si sebou bere batůžek. Motorka má do prohlídky ještě něco přes tři tisíce kiláků, gumy téměř nové a dokonce čerstvě zkontrolovaný tlak a tak věším kufry. Jsou lehčí než vloni, po podrobném prozkoumání všech možných meteowebů nechávám nepromoky doma. Odvážným štěstí přeje, tak proč by mne mělo tentokrát opustit? Na stavění archy Noemovy je podle posledních předpovědí dost času. Minimálně týden.
Vyrážíme v sedm ráno. Už se na alpské kopečky těším a tak než se vyhýbat dírám na našich silnicích, je volba jasná – D5. Nasazuji tachometrovou stočtyřicítku a Rozvadov dosahujeme za chvilku. U Shellky se nestačím divit, co může stát litr pětadevadesátky. Skoro 38 korun, stejně jako v Německu. Plná nádrž, druhá ranní káva a už mažeme do Mnichova. Provoz houstne a tak ho objíždíme. Konečně jsme na dálnici do Garmisch Partenkirchenu a za chvíli jsou první alpské kopce v dohledu. Začíná svítit hladové oko, svižná jízda po německých dálnicích zvedá běžný průměr erťáka. V Oberau dotankujeme a konečně začínáme opotřebovávat i boční profil pneumatik. Silnice bez vady a všude motorky. Za Griesenem vjíždíme do Rakouska.
Na internetu jsem si našel několik možností ubytování v Imstu. U „Friedla“ podezřele levně, za čtyřicet euro pro dva bez snídaně. Navigace mi ukazuje na Hoch Imst a stoupání je v zatáčkách až na první převodový stupeň. Konečně jsme na místě. Na internetu jsem nečetl informace pod čarou. Cena je sice za noc, ale při týdenním pobytu. Naštěstí je jeden pokoj volný a za 54 euro je náš. Jak bývá v místních krajích zvykem, prostorný a vonící novotou. Večeři si dáváme v dřevěnici u nedalekého vleku. Usínáme po 530-ti kilometrech v očekávání dnů příštích.
Ráno je slunečné a ranní ptáčata se v tradičních sedm vydávají na jih. Přes Landeck k Nauders. Nejsme sami, tlupy mototorkářů využívají nádherné silnice do Itálie. Hranice bez ubrání plynu přejíždíme před Resií a kolem stejnojmenného umělého jezera mažeme k Venostě. Po cestě vidíme řadu bunkrů a pevností. Je smutné, že i v tak nádherném místě museli umírat lidé kvůli rozmarům mocných. Pontevila je poslední italská vesnička a vjíždíme do Švýcarska. Bdělí a ostražití ochránci švýcarských hranic nám odmávnou volný průjezd do své neutrální země.
Passo dello Stelvio jsme přejížděli přes Itálii vloni. Letos to zkusíme ze Švajcu. Ve městečku Sta.Maria Val Müstair odbočujeme vlevo na úzkou cestu. Místy opravují asfalt a silnice je vytrhaná až na štěrk. RT nezapře společný podvozek s GS a bez problémů se drápe i přes terénní vložku. Za chvíli už je opět asfalt a serpentinami stoupáme až k opuštěnému přechodu. Tudy normální lidi nejezdí. Za celou cestu vzhůru jsem potkal jeden traktor. Silnice se nahoře napojuje kousek pod Stelviem na silnici od Bormia. Tam pojedeme, ale až za chvilku. Vyjíždíme k hotelu Stilfserjoch a káva v téměř třech tisících metrech chutná skvěle. Jen zapalovači se nechce zapalovat, asi mu schází kyslík. Po několika pokusech mihotavý modrý plamínek zapaluje mou cigaretu. Chutná. Vím, že je nezdravá … ale kdybych byl na sebe opatrný, tak bych sem nikdy nejel. Natož na motorce :-)
Poslední pohled, foto známého „Tibetu“ a klesáme do Bormia. A už zase vzhůru. Tentokrát přes Passo Gavia. Předpověď už předevčírem hlásila odpolední přeháňky v tomto místě. Když sjíždíme dolů z Gavia, chytneme na plexi pár kapek. Kousek bokem od nás už prší a tak rychle do údolí. V Pisogne obědváme za plného slunce a začíná pařák. Teplé vložky z bund mizí v kufru. Otvíráme všechny větrací zipy na oblečení a beru si letní rukavice. Až za Cremonu je vedro. Konečně zase vidím kopce. To už jsou Appenniny. Přes Varese Ligure se blížíme k dnešnímu cíli. Po 570-ti kilometrech přijíždíme do Brugnata. Ubytováni budeme u neteře mé batůžky. Před téměř dvaceti lety se sem provdala do rodiny, kde voní ty nejlahodnější sýry. A ještě líp chutnají ve spojení s vynikajícími italskými víny, u kterých na barvě nezáleží. Kupodivu, únava se nedostavuje. A tak uléháme po příjemném večeru až po půlnoci.
Budím se a nevěřím, že už je půl desáté. Brugnato je v horách a ráno se prohání po kopcích mraky. Čas jak stvořený na malou vyjížďku. Alespoň přes La Spezia do Portovenere. Malé městečko v zálivu, kde se mísí historie se současností. Ta je bohužel jasná. Hledání místa pro zaparkování dá práci i s motorkou. Natož s autem. Ještě, že polovina Itálie jezdí na skútrech, jinak by se doprava zastavila. A na těch prdlavkách jsou neuvěřitelně hbití a rychlí. Pokud zbývá místo kudy projdou zrcátka, tudy projedou. Staří i mladí. V kalhotách i vlajících sukních. Některé italky kouří a dokonce i při jízdě na jednostopých vozidlech. Ostatně, k čemu využít levou ruku, když automat řadí bez spojky. Vracíme se zpět po Via Aurelia až do Brugnata. Přes Borgheto, kde nás donutil hlad zastavit v příjemném bistru vedle pošty. Odpoledne se jedeme autem vykoupat do Deivy. Moře má dvaadvacet stupňů, trošku chladnější, ale pro suchozemce vždycky lákavé. Střídavě jednosměrným tunelem zajíždíme do lázeňského města Sestri Levante. Fotím, mlsám zmrzlinu a ženský zkoumají nabídku butiků. Následuje návrat s tradičním posezením.
Je ráno a u nezbytné kávy sleduji na SKY WEATHER předpověď počasí. Přes francouzské Alpy se převalila tlaková níže a pokud se ještě jeden den a noc zdržíme, vyjedeme už jen do azurové Riviery. Jdu nafotit Brugnato. Město z počátku 12. století má svůj půvab. Spleť uliček a historických domů na velikosti půlky pražského Václavského náměstí je ukázkou pečlivé údržby generací místních obyvatel. I dnes si užíváme koupání v moři a závěrečné setkání s našimi i místními.
Ráno je zalité sluncem. Vyrážíme. Silnice Via Aurelia s krásnými výhledy a nekonečnými zatáčkami, lemuje pobřeží a spojuje jednotlivá letoviska na pobřeží až na francouzskou Rivieru. Před Janovem najíždíme na dálnici. Provoz na přímořské silnici je tak hustý, že bychom do Francie snad nedojeli ani za den. Poplatek za dálnici je zhruba 1 euro za 10 kilometrů. Před Sanremem opouštíme dálnici a dál pokračujeme lokalitami s nádechem filmové romantiky.
Monako a Monte Carlo. Neuvěřitelné bohatství na tak malém místě. Není se čemu divit, když tu na kilometru čtverečným v Monaco-Ville žije víc než 16 tisíc obyvatel. Jachty, luxusní sportovní vozy a od roku 1929 Velká cena Monaka. Označená jako nejšílenější ze závodů Grand Prix. Městský okruh, vedený ulicemi MonteCarla, ve srovnání s ostatními okruhy hluboko zaostává za představami o bezpečné trati. Přesto zde má formule 1 své stalé místo a bez tohoto závodu by si asi nikdo mistrovství světa nedokázal představit. Nikde jinde se při velké ceně nesejde dohromady tolik prominentních hostů a sponzorů, jako při GP Monaka. Trochu opsaných informací: okruh má 3340 metrů a Michael Schumacher na Ferrari ho zajel v roce 2004 v čase 1:14,439. No a já projel tunelem a kolem přístavu (což je ta menší polovina okruhu) popojížděním asi za deset minut. A tak jsme se radši prodrali ke katedrále, odkud je nádherný pohled na celé město. Oceňuji, že jedu na motorce. Tak tady bych s autem ani omylem nezaparkoval.
A jedeme dál. Přes známé Antibes do Cannes. GPS mě vede historickými centry, ale přiznávám, že už se přestávám orientovat. A batůžka chce zakotvit. Po projížďce po Cannes dojíždíme do sousedícího Mandelieu, kde objevuji na Avenue de Fréjus příjemný Motel s rozumnou cenou 60 euro za pokoj. Motorku parkuji přímo před vchodem do pokoje. Rychle do koupelny – dnešní den už bylo opravdu pořádně teplo. Večeře v sousedním Mac Donaldu sice nenaplňuje představu o francouzské kuchyni, ale alespoň víme, do čeho jdeme. Cesar salat a Big Mac zalitý litrem kokakoly zahnal hlad a žízeň.
Další ráno. Dnes nás čeká delší cesta. Být kousek od Saint-Tropez a nepodívat se tam, to by byla asi chyba. Motel je bez snídaně a tak opět kolem sedmé vyrážíme. Jedeme přes Sainte-Maximé, kde sladce posnídáme. Jako správní frantíci. Croissanty, Brioche, Friands, či jak se to jmenovalo a samozřejmě výtečná káva. Doprava se blíží ke stupni pět … skoro všechno stojí. Jedemy my a skútry. Pak už i my popojíždíme. Nechápu, proč zrovna teď musí všichni někam jet. Marně čekám na četníky ze Saint-Tropez, že začnou ten chaos ještě chaotičtěji organizovat pod velením Cruchota, … tedy Kryšóta. Nikde nikdo. Všechno je jen iluze. Město je zcela obyčejné, podobné mnoha dalším. Nebýt spojené s nezapomenutelnými četnickými příběhy, dokonale zrežírovaných Jeanem Giraultem a především mistrně zahraných Louis de Funèsem s dokonalým dabingem Františka Filipovského, tak by to bylo neznámé místo, podobné řadě dalším na pobřeží středozemního moře. Nutno dodat, marně jsem hledal informační tabuli s návodem, jak se dostat k slavné četnické služebně. Radši si ji zachovám ve vzpomínkách z filmů mého mládí. Pryč od rušné civilizace do klidné přírody v Provence.
Už za chvíli se dostáváme do krajiny vonící levandulí. V Aiguines vjíždíme do oblíbené oblasti, kde je Grand canyon du Verdon. Vlastně, jeden z důvodů, proč jedeme právě do tohoto koutu Francie. Verdonský kaňon je nejhlubší soutěskou v Evropě. Název získal po řece Verdon, která tuhle rokli vyhloubila.
Místy je hluboký až 700 metrů a je téměř nemožné ho nafotit. Silnice vede prostředkem okolních skal a průrva je stejně hluboká, jako skály tyčící se nad ní. Tady se matka příroda vyřádila. Nejhezčí fotky kaňonu jsou z letadla. Ty ostatní pohledy si odvezete jen ve vzpomínkách.
Další cesta vedla přes několik národních parků do savojských Alp. Z Castellane jsme přejížděli přes údolí a pohoří, která jsou jiná, než je známe v Rakousku a Itálii. Míň drsná a víc opuštěná. Přes horské přejezdy Col d'Allos a Col du Galibier jsme se s blížícím večerem začli rozhlížet po místu našeho noclehu. Našli jsme ho v Hotelu de la Poste v městečku Aiguebelle. Stejně jako další postarší motorkáři ze Švýcarska směřujících do míst, odkud jsme přijeli. Jeden na Kawě 750 a druhý na starší Hondě Pan European. Naštěstí oba mluvící německy, tedy pokud se bernská swissdeutsch dá nazvat jazykem Goetha. Ubytování bylo za neuvěřitelných 40 euro za pokoj. Když budeme nocovat natolik levně, tak jsme se rozhodli rozšoupnout. Pivo se v žíznivém hrdle vypařilo. Bifteky s gratinovanými bramborami byly jasnou volbou pro trojici hladových motorkářů a batůžka. Pivo vystřídalo víno. Sice v opačném pořadí, k bifteku bílé a k následujícímu půlmetrovému prkénku plnému všech možných vynikajících francouzských sýrů pro změnu víno červené. Ať jsme se v mezinárodním složení snažili sebevíc, to kouzelné sýrové prkénko jsme nepokořili. Ale s vínem jsme došli k zásadní myšlence: Evropa se do budoucna neobejde bez jaderné energie. Narozdíl od Merkelové…! Šéfová nám to sečetla – všechno dohromady. Cena skoro jak za pokoj - 48 euro, takže 12 na hlavu. A pak, že je ve Francii draho. Šéfová začala sklízet a chrastila klíčema. Místní kostel odbil půlnoc. Máme dopito a jdeme chrnět.
Ani další ráno nepřekvapilo. Modré nebe a vycházející slunce nad horami. Odjíždíme dřív, než večerní parťáci. Asi jsme je balením a ranní toaletou vzbudili. Přišli se rozloučit na dvůr hotelu se zaparkovanými motorkami. A opět on the road! Nejbližší zastávka bude v Chamonix. Vítá nás krásným pohledem na Mont Blanc. A za chvíli už opouštíme Francii. Bylo tam hezky!
Opět hlídaná hranice do Švýcarska. My jedeme bez zastavení, italský řidič otvírá kufr auta ke kontrole. Jo, podezřelý euroobčan. Nebo pilní celníci? Přejíždíme kopce a v dlouhém klesání mezi vinicemi vidíme hluboko před sebou městečko Martigny. Pohled na město jak z přistávajícího letadla. A najednou úplná rovina a v ní absolutně přímá silnice. V Riddes přehlédnu značení a skončím na dálnici. Dálniční známku nemám a tak vyjížím odbočkou na Sion. Dálnice stejně za chvíli končí a státovka je slušná. Švýcarsko má velmi kvalitní vozovky a nejhezčí tunely. Všude, kde se dá do kopce udělat díra. Doufám, že ty vysokohorské silnice zachovají aspoň pro motorkáře. Třeba takové jako jsou za Andermattem směrem na Davos. V Davosu jedeme kolem kongresového centra. Aha, tak sem jezdí Klaus na ekonomická symposia! Krajina hezká, ale nějak moc paneláků. Hranaté vícepatrové krabice. Ošklivé, ale asi ekonomicky přínosné. Jedeme dál a končíme před tunelem. Svítí červená a k tomu informace, že se střídá jednosměrný provoz. Zhasínám motor a je čas na cigaretu. Po deseti minutách se v hloubi díry ozývá hukot. Že by drak? Klidně by tam mohl být, ale v rachotu smečky supersportů by asi brzo ohluchl. Konečně zelená. Nespěchám, první jede dvojice čoprů. Mizí v tunelu a dlouho se ozývá hřmot z výfuků. Tak, vzhůru dolů. Úzký tmavý a hlavně studený tunel je nekonečně dlouhý. Na konci se mírně zatáčí a za výjezdem se platí za průjezd 10 euro za motorku. Kolem jezera pokračujeme do Livigna. Tady jsme chtěli nocovat, ale obloha se od západu začíná zatahovat. Krátká porada a je rozhodnuto. Zkusíme to do Bormia a opět přes Stelvio. Při zhoršení počasí je nebezpečí, že bude průjezd přes Stelvio uzavřen. V mlze, tedy v mracích se nad propastmi jezdit nedá.
Před Bormiem je vidět až ke Stelviu. Stále jasno a špice hor jsou nádherně nasvícené zapadajícím sluncem. Stoupáme serpentinami k vzhůru se sluncem za zády. Nezávidím protijedoucím, mají to přímo do očí. Provoz směrem k vrcholu slábne. Konečně jsme nahoře. Opět fotím „Tibet“. Dneska je nasvícený jako filmová kulisa. Dá se tam ubytovat za 50 euro, ale s blížící se bouřkou a možností, že při špatném počasí tam můžeme ztvrdnout, nápad batůžka na vysokohorské ubytování zamítám. Nikde nikdo, passo je už opuštěné. Spouštíme se do potemnělého údolí. Je to skvělé, v dábelských serpentinách potkáváme až do údolí jen dvě auta. Řízení se stává rutinním. Levé zatáčky svižněji, pravé s nájezdem do protisměru a ideálním radiusem se vracím v zatáčce na pravou stranu. Zatáčky jsou číslované, poslední docela dole má číslo 48. Mírné oblouky se nepočítají, pouze zpětné vracečky v serpentinách.
Vypadá to, že jsme bouřkovým mrakům ujeli. V městečku Sluderno snadno najdeme nocleh. Už od hlavní silnice je čitelná nabídka k ubytování. Zastavují u první, s nápisem Walter. Před domem pod střešním převisem jsou už zaparkovány dvě motorky. Paní Waltrová je na schodišti. Pokoj pro nás je volný. Za 52 euro i se snídaní. Znovu stěhujeme bágly, sprcha a už jsme v „civilu“. Paní domácí večeře nevaří, vysvětluje nám cestu do městečka k restauraci. Neváháme a procházíme úzkými uličkami do starého centra. Je téměř devět večer a v restauraci už nepodávají jídlo. Alespoň nám poradí pizzerii v hotelu „Starý mlýn“. Je to za rohem a bez problémů nás obsluhují. Hawai a Diavolo jsou za chvíli na stole. Zapité kvasnicovým pivem vytváří ten nejhezčí pocit pohody. Nikdo nás nevyhání, ale nečekané zahřmění dává jasně najevo, že nás bouřka dostihla. Cesta k Walterům trvá asi deset minut. Než dojdeme k pokoji v prvním patře, začne pršet. Teda lejt jak z konve. Naše poslední noc v Itálii je korunována ohňostrojem blesků.
Je tu poslední ráno. Až na pár mraků u vrcholku hor je jasno. Motorka pod střechou je celá mokrá. Naštěstí. Alespoň jde setřít celý ten muší hřbitov posbíraný během včerejška. Posnídáme a jedeme na Venostu. Tam jsme už byli před týdnem. Opačným směrem se vracíme opět přes Garmisch Partenkirchen do Mnichova. Tentokrát projíždíme celkem snadno městem a po chvilce jízdy směrem na Norimberk odbočujeme na Deggendorf. Předpověď počasí hlásí od severozápadu možnost bouřek.
V Deggendorfu jsme při stálé rychlosti přes 160 km za necelou hodinu. Ještě pár zatáček po německé státovce a míjíme stánky s trpaslíky v Železné Rudě. Tankujeme u „Petry“ nad Rudou. Koukám na meteoradar v mobilu. Není na co čekat. Bouřky jsou už na severozápadě republiky. Naštěstí cesta přes Klatovy do Plzně je volná. Snažím se jet přes obce maximálně šedesát, ale odhaduji postup bouřek. Před Plzní najíždíme na dálnici. Dálniční policie nemá naštěstí na benzin, rychlé Pasaty nevidím a tak nasazuji německou rychlost.
V Berouně jsme za chvilku. Závodím s mraky. Před Loděnicemi chytám první kapky. Sjíždím z dálnice, projedu Loděnice a začíná lejt. Naštěstí, je kde se schovat. Pod dálničním mostem. Neprší na nás, ale silnicí se řine potok, z horní části mostu teče voda jak z hradčanských chrličů. Čekání si krátím obligátní cigaretou. Než ji dokouřím, bouřka přejde. Nasedáme a už jen po mokré silnici jedeme k domovu. Parkuji v garáži, na tachometru přibylo 3350 km. Celkem jsem natankoval 198 litrů, což odpovídá spotřebě 5,9 litru na 100 km. Maximální spokojenost.
Než stačím odnést kufry do domu začne skutečná průtrž mračen. Ulicí se valí řeka. Ale my už jsme v suchu!
Vždyť to říkám, vozit nepromoky po Evropě je přece zbytečné :-)
*2011